Dazule – Pavel Drábek

O tom, jaké je to „stavět skautský oddíl na zelené louce“, těžkostech i potěšení jeho vůdce, budování tak trochu větší klubovny, a mnohem víc přináší rozhovor s Pavlem Drábkem – Dazulem, u příležitosti 25. výročí založení 6. skautského oddílu v Kateřinicích střediska Junáka Vsetín.

Rozhodnutí založit oddíl v Kateřinicích bylo tak nějak „automatické“ po tvém přestěhování ze Vsetína, nebo jsi o tom nějak hlouběji uvažoval, zvažoval ano, či ne? Proč ses vlastně do takového dobrodružství pouštěl?

V době, kdy jsme se přestěhovali ze Vsetína do Kateřinic, jsem svůj „mateřský“ 4. chlapecký oddíl Lvíčata několik let nevedl, ale samozřejmě, že jsem si udržoval přehled o tom, co se v něm děje. Přiznám se, že jsem jednu dobu i uvažoval o tom, zda bych se neměl k vedení oddílu nějak vrátit, ale zpětně viděno jsem moc rád, že jsem odolal. Lvíčatům to pomohlo a stále fungují už 43. rok.

V ten čas na vsetínském skautském středisku stále vycházel STOUPA HLÁSÍ (tehdy cca 50. číslo) a po pátečních oddílovkách se někteří RS scházeli ve skautském domě na pokec i zpívání při kytarách a base, takže jsem téměř pravidelně jezdil z Kateřinic na Vsetín, abych udržel dlouholeté kamarádské vztahy.

Mám zafixováno, že tehdy středisko rostlo, bezproblémově šlapalo a já ještě před přestěhováním do Kateřinic zvažoval, že bych na Vsetíně zkusil založit cigánský skautský oddíl. Že to je trošku odlišná disciplína, mi bylo jasné, ale škola z vedení Lvíčat byla dobrou průpravou : -) Testoval jsem případnou podporu především na středisku samotném a sondoval, kdo by mi byl ochoten v tom pár let pomáhat. Moc nechybělo, … Ale dojíždění z Kateřinic na Vsetín, abych tam zakládal a vedl oddíl, by nefungovalo.

Naši synové měli téměř 5 a 2 roky, když jsem po diskusi s Irčou pokus o založení oddílu v Kateřinicách spustil. Samozřejmě, že při tom hrál roli i fakt, že jsem měl jako rodič nějaké představy o tom, jaké společenství by bylo pro naše syny vhodné a nejbližší takové bylo až na Vsetíně. Podvědomě jsem cítil, že z dlouhodobého hlediska bude vhodnější přenést kousek skautingu do Kateřinic, než naše syny vozit za skautingem na Vsetín. I představa, že se přes nový oddíl pokusím dát dohromady lidi podobného založení i zájmů, kteří se mnou pak budou jezdit na řeky a hory, hrála svoji roli.

Takže zpětně viděno to byl takový mix dělat něco smysluplného, bohulibého, mít při tom pocit, že tak vracím část toho, co jsem od jiných dostal, aby mne to bavilo, abych získal dalších pár životních kamarádů – a abychom se při to nescházeli v hospodě.

A investice do kvalitní (sebe)výchovy je téměř vždy návratová, navíc s vysokým zhodnocením.

To samotné založení oddílu – měl jsi nějaké scénáře, jak to udělat, jak „stavět na zelené louce“, jak jsi na to vůbec prakticky šel? A jak to pokračovalo?

Když jsem se rozhodl dát přednost před vsetínskými romy děckám z Kateřinic, poprosil jsem o demografický průzkum evidence obyvatel na Obecním úřadě, abych věděl, kolik děcek je v místní pětitřídce a předpoklad kolik jich tam bude v nejbližších šesti letech nastupovat. Předjednal jsem si podporu třech nejdůležitějších osob na dědině –  tehdejšího pana starosty Kladňáka (přidělení prostor pro klubovnu a úhradu elektřiny), faráře (podpora z kůru pomáhá bourat obavy u prarodičů) a ředitelky ZŠ (ve škole tráví děcka přece jen víc času než na oddílovce).

To, že jejich podpora nebyla zřejmě jen formální, stvrzovaly jejich pozdější návštěvy na táboře ŠESTKY či účast paní ředitelky na třídenní výpravě při splouvání Belé.

To, že na první schůzku dorazila jen polovina ze šesti ogarů pozvaných osobním dopisem, či to jak jsem vzdal založení chlapeckého oddílu a svolil ke koedukovanému, jsou pravdivé, ale ohrané historky.

Mimo samotného „založení“ oddílu to znamenalo být po 4 roky osobně na každé oddílovce a výpravě (možná, že jsem jednu akci vynechal, ale nejsem si 100% jistý). A pak už to šlo tak nějak samo. Můj děda říkával, když jsem mu nestíhal hore do Snoza: „To musíš ogare pomály, ale furt!“ Já osobně bych dal nějaké vyznamenání každému vůdci oddílu, který dokázal svůj oddíl vést 5 let a skutečně se osobně účastnil všech oddílových akcí. Takovéto dennodenní všední „hrdinství“ je zpravidla skryto a málokdy je doceněno.

Z osobní zkušenosti tvrdím, že vést rok či dva poctivě oddíl (být na každé oddílovce i akci), je mnohem náročnější a záslužnější, než jednorázově zorganizovat nějakou mega akci typu ObRok nebo X. sněm Junáka.

Co jsi si do nového oddílu přinesl ze Lvíčat a čeho si se vyvaroval?

Opravdovost, plné nasazení, družinový systém – to asi bylo podobné jako ve Lvíčatech. Věděl jsem, že dobře vést oddíl nedokážu sám, proto jsem okamžitě bral každou ruku s pomocí. A nečekal jsem, až se mi ji někdo odhodlá nabídnout, ale dokázal jsem si o ni i říct – po pár týdnech mi začala pomáhat Irča a za pár měsíců Radek.

Nejlépe se člověk učí na vlastních chybách, i když to mnohem levněji vychází, když se učí na těch cizích. Oč více bolestných kiksů jsem se dopustil při vedení Lvíčat, o to méně se mi jich podařilo udělat s ŠESTKOU. Ale s vedením oddílu jsem jako zástupce vůdce pomáhal už od šestnácti a při založení ŠESTKY jsem měl jednatřicet. Zmiňuji to proto, že jsem už měl za sebou takové ty obvyklé životní etapy jako je hledání životní partnerky, založení rodiny, dostavění rodinného domu, rozjezd podnikání, … To se při zakládání „oddílu na zelené louce“ muselo taky pozitivně projevit.

 

Vést oddíl je náročná věc. Co Ti nejvíce pomáhalo a podpíralo Tě ve slabých chvilkách, pokud nějaké byly?

Slabých chvilek bylo zcela určitě hodně, ale protože jsem v podstatě nezažil novou situaci, kterou bych si před lety neodpykal ve Lvíčatech, přicházely ty náročné situace s vědomím, že to není nic neobvyklého, že jsem to už zažil, že je potřeba zatnout zuby a pořádně máknout, aby se to překonalo. Tím, že jsem se při tom mohl bezpečně opřít o svou ženu Irču a přítele Radka, se ty těžké chvíle nesly lépe, než kdybych jim čelil osamoceně. V dělném týmu, který se dokáže i navzájem povzbudit, který se umí radovat z malých úspěchů, se průsery zvládají dobře. Pokud pak i v dalších letech fungovalo vedení ŠESTKY jako skutečný tým, který se mohl na sebe spolehnout, poměrně dobře se čelilo všem obtížím, které se vyskytly.

Dalo by se říci, že oddíl dnes žije svým životem, a Ty jej jen zpovzdálí pozoruješ, vypomáháš. Jak se díváš na ten dnešní oddílový život a ten před dvaceti pěti lety?

Asi tak, jak se díváš na své děti – snažíš se je obtěžovat co nejméně, ale jsi připravený v kteroukoliv denní či noční hodinu vystartovat, abys pomohl, jsi-li požádán. Každého normálního rodiče musí těšit, když jej jeho děcko přeroste, když je vzdělanější, když se dokáže zdravě prosadit, když neparazituje na ostatních, když dokáže nezištně pomoct, když tak trochu pokračuje ve tvých stopách, …

Samozřejmě, že bych některé věci dělal jinak, kdybych oddíl vedl nyní. To je asi normální, zdravě kritický pohled, který spousta lidí má na věci, o nichž si myslí, že jim trochu rozumí. Ale protože už oddíl nevedu, 99% toho polknu (neb je mi známo, že nevyžádaná rada je urážkou) s vědomím, že každý vůdce oddílu má právo se poučit i na svých vlastních chybách, stejně tak, jako jsem se to učil já. Doba je přece jen trochu jiná než před čtvrt stoletím a mé „rady“ by se opíraly o 25 let staré zkušenosti, které dnes nemusí fungovat. Většina mých eventuálních připomínek by se stejně týkala spíše drobností, které zřejmě neovlivňují ty skutečně důležité věci pro oddíl.

ŠESTKA kvalitně funguje i po čtvrt století. Má násobně více členů než mívala, když jsem ji vedl já, před koronou dělávala i jarní tábory, o kterých jsem já ani nesnil, funguje tu družina Benjamínků – tedy věková skupina, se kterou se tehdy vůbec nepracovalo, pořád ještě vychází oddílový ŠESTÁK, pořádá se HELP, …

Tak jako jsem pyšný na své dospělé syny, jsem neméně hrdý na ŠESTKU.

„Březiny“ jsou tak trochu větší klubovna. Celkem dobře si vybavuji náročný začátek této velké investiční akce – stavby centra v Kateřinicích, které mělo mimo jiné právě plnit funkci vaší klubovny. Je to Tvoje další „dítě“. V čem Tě nejvíce pozlobilo a potěšilo? A měl jsi hned vizi velké stavby, nebo to nějak vyplynulo z té situace,„jak získat svoji vlastní klubovnu“?

Na začátku byla skutečně vize vlastní klubovny. Dokonce existoval záměr jak si budeme na družinovkách a oddílovkách vyrábět vlastní nepálené cihly, ze kterých se budova postaví. Tuším, že bychom jich potřebovali 7000. Záměr postavit si klubovnu svépomocí odhlasovala oddílová rada někdy začátkem roku 2000. Slavnostní otevření Dětského bezbariérového centra Březiny proběhlo v půli roku 2006.

Mezitím jsme detailně vyměřili svah, ve kterém byla stavba plánována, abychom věděli, kolik toho budeme muset odkopat. Zjišťovaly se možnosti připojení sítí, vyhodnocovala se možnosti financování, …  I organizaci prvního ObRoku a X. sněmu Junáka jsem si na sebe vzal s vědomím, že se nám pak bude snadněji získávat podpora ústředí Junáka pro naši stavbu. A když jsem dělal vůdce vsetínského střediska Junáka, otevřeně jsem řekl, že asi nejdůležitější mojí motivací je, že jako statutár tak budu moci operativněji řešit všechny ty žádosti, povolení a smlouvy, které budou potřeba.

Že ze záměru vybudovat klubovnu vzniklo ve finále Dětské bezbariérové centrum Březiny (DBCB), zapříčinila první Parawesterniáda, kterou tehdy ŠESTKA na popud Medvědovy mamky (která vybudovala AUXILIUM, organizaci pracující s handicapovanými) pořádala. Ten moment, jak se řešilo, kde vozíčkáři budou moci na záchod, když v dědině není jediné veřejně přístupné bezbariérové WC, které by šlo využít, rozhodl. Ta klubovna, která tu bude stát, musí být bezbariérová! A pak to do sebe začalo všechno zapadat. Finální podoba objektu, jeho název podtrhující „bezbariérovost“, zdroj financování, možnosti bezúročných půjček 7 milionů potřebných na zafinancování první etapy stavby (město Vsetín a ústředí Junáka), samofinancování pozdějšího provozu DBCB formou prázdninových a víkendových pronájmů, …

V roce 2004 začala ostrá fáze – vypracování a podání žádosti o financování ze Společného regionálního operačního programu (SROP), lobování u regionálních politiků, aby náš projekt na kraji podpořili (byl pak údajně nejlépe hodnoceným záměrem), zajišťování potřebných povolení, veřejná soutěž … Paradoxně nejtěžší chvilku jsem zažil tam, kde jsem ji ani v nejmenším nečekal – ve svém vlastním skautském středisku. Zpětně vidím, že se do toho promítly osobní animozity, které vyústily vystoupením 3.Ch -Trojky z Junáka (a jejím pozdějším zaniknutím), a projekt DBCB byl použit jako zástěrka, na kterou skočili i někteří tehdejší členové SRJ. Dnes lze o tehdejším „dramatu“ vyčíst v Zápisu ze SRJ 5.9.2004 diplomaticky formulovaný bod usnesení: „Existuje vůle SRJ podporovat vypracování projektu do SROP 3.2?“ a ten pro mne podstatný výsledek: 8 pro, 3 se zdrželi, 0 proti.

Druhý moment, který mne „pozlobil“ bylo mé selhání při výběru zaměstnance (jedna z podmínek projektu bylo vytvoření pracovních míst), které o pár let později vyústilo v několik platebních výměrů od Finančního úřadu v celkové výši 25 290 755,- Kč . Nešlo se proti tomu odvolat, prominout to mohl pouze jediný člověk – ministr financí, jímŽ byl tehdy Miroslav Kalousek. Hrozilo, že jako středisko přijdeme v dražbě o náš Skautský dům, Bařinku, tábořiště, … a navíc to ještě finančně ohrozí i ústředí Junáka. 14.11.2011 středisko nakonec zaplatilo „jen“ 63 385,- Kč, ale stálo to velké úsilí cca desítku lidí z ústředí Junáka. V zápisech lze k tomu dohledat: „Z celkové částky uhradil Pavel Drábek, jako osoba zodpovědná za výběr ředitelky Dětského bezbariérového centra Březiny, 15 840,- Kč.“ Ale jinak to je životní zkušenost k nezaplacení : -)

Těší mne, že DBCB i po sedmnácti letech stojí pořád na svém místě, pořád je v majetku vsetínského střediska Junáka, pod které ŠESTKA patří, že i když se ve čtvrtek sejde na své družinovce 30-40  cérek a ogarů, mohou ve stejný čas probíhat současně nerušeně schůzky Benjamínků i Světlušek a Vlčat. I díky DBCB má ŠESTKA materiální vybavení, které v ČR má jen opravdu málo oddílů. A možnosti jeho využití v areálu DBCB jsou ideální – od aquazorbingu, přes nízká lana k malé horolezecké stěně. Který oddíl má 80 metrů od své klubovny vodní plochu, kde může trénovat na barakách, ve stejné vzdálenosti les ideální na vysoká lana, 10 metrů to má k ohništi, v kůlně mu „kotví“ malá plachetnice, … ?  A do které klubovny vkročili dva premiéři, ministr, … ? : -)

Jak se na skauty v Kateřinicích dívali lidé před dvaceti pěti lety a jak se na ně dívají dnes?

Tohle mohu hodnotit pouze velmi subjektivně. Kateřinice mají něco málo přes 1000 obyvatel, před čtvrt stoletím měli o sto méně. Oddílem za tu dobu prošlo minimálně 300 lidí. Dřív tady většina lidí neměla o skautech skoro žádné povědomí, dnes zřejmě většina o jejich existenci v Kateřinicách ví. Domnívám se, že jsme vnímáni pozitivně. Pomáhá tomu samozřejmě pozitivní vnímání skautů napříč republikou, ale ŠESTKA se o to svými lokálními aktivitami pro veřejnost v Kateřinicách a Ratiboři také dlouhodobě snaží. A když rodiče vozí své dítě na družinovku až z Držkové (16 km), nemám pro to jiné vysvětlení než, že se jedná o „zřejmě slušnej oddíl“ (abych použil slova klasika).

Jaké je Tvé životní motto?

Mám asi dvě. To jedno zní: „Když možu, tak chcu.“ A to druhé je od mého „guru“ Zeta – Miloše Zapletala: „…Snažil jsem se přispět k tomu, oč šlo zakladatelům skautingu. Aby se podařilo vychovat alespoň dvě tři procenta slušných, poctivých, pracovitých lidí, kteří jsou ochotni dělat něco pro druhé, aniž hned natahují ruku, co za to dostanou.“  

Dazule, díky za inspirativní rozhovor a ať to Tvoje „děcko“ dál úspěšně roste a sílí!

Za SKAUTEUM Michal-ek