Půlnoční hlídka s Polemikem
K situaci, jak uvádí titulek, došlo pravděpodobně až při mém druhém táboření na Dynčáku, protože z prvního tábora jsem si pláčem vynutil předčasný odjezd. Nepamatuji si příčiny, mlhavě jen odjezd. Pouze vím, že jsem takto potupně neodjížděl sám. Ale detailní vzpomínky již z mého mozku vyvanuly nebo jsou zasunuty v nějakém zaprášeném šuplíku, kde se elektrické impulsy paměti nedostaly. Určitě mě na kolena nedostal stesk po domově, protože jsem od tří let jezdil každoročně na dva měsíce do ozdravovny, takže výcvik v odloučení jsem měl prvotřídní.
Spíše, předpokládám, to byl tvrdý dril, alespoň v mých tehdejších očích tvrdý, co jsem neunesl. Začalo to vlastně okamžitě po příjezdu na Dynčák, kdy jsme byli buď rozděleni do dvojic, nebo se sami domluvili, to již taky nevím přesně, které spolu měly bydlet ve stanu. Ale ten stan, tedy podsadu a postel, jsme si sami museli stlouci z odřezků z pily, pravděpodobně od katru, které ležely na velké hromadě. Než jsme se stačili rozkývat, tak nám samozřejmě ty nejkvalitnější kousky rozebrali zkušení táborníci. V této chvíli veškeré kamarádství vzalo za své a začalo platit osvědčené, jak si kdo ustele, tak si také lehne. Dostali jsme kousky silné kůže, kterou jsme si museli nařezat a použít ji jako panty na dvířka, která jsme si samozřejmě také museli stlouct sami. Kdepak nějaké hotové podsady, které se jen složily!
I když si to nepamatuji, určitě nás zpovzdálí pozorovali dospělí vedoucí, a když hrozila katastrofa, že by mladí zálesáci vzdali svoji snahu být správné Tomovy děti, určitě pomohli radou a možná tu a tam i ruku přiložili k dílu. To by tábor jinak pro mnohé skončil, ještě než by začal. Nikdo zde nemusel mávat brožurami o psychologii dítěte, školeními a různými opravňujícími glejty. Parta v Zálesáku to prostě cítila, když kamarád, třeba i polovinu generace mladší, potřeboval pomoci, poplácat po zádech a pochválit um a statečnost, výdrž. Přesně takto poté z bahna, kde to prvoročáci úplně na dně již vzdávali, nalezli novou sílu a víru v sebe i partu zálesáků. To byl Zálesák, to byl Dynčák, to byla Tomova myšlenka.
Takže jsme měli co dělat, aby naše podsada vůbec stála. A nějaké mezery a nerovnosti? Nebyl čas se něčím takovým zabývat. V podstatě na to nebyl ani vhodný materiál. Ale ten pocit a hrdost, když ulehnete poprvé v životě na postel s pěticentimetrovými mezerami mezi něčím vzdáleně připomínajícím prkna, kterou jste si sami stloukli, to nelze vyjádřit slovy ani písmeny. Určitě tehdy bylo navíc mokro a sychravo, jestli dokonce nepršelo, takže již přivítání na Dynčáku bylo opravdu excelentní pro nezkušeného táborníka. Možná by o podobných pocitech mohli vykládat pamětníci vojenské služby, jak fungovala jejich mysl první dny v přijímači. Těch případů, se vyprávělo spoustu, kdy (ne)logiku lampasácké vojny a šikanu mazáků řada bažantů až tragicky neunesla. Tam si, naneštěstí, pro vás rodiče přijet nemohli.
Takže zpět k hlavnímu tématu vzpomínek na skvělý Dynčák. V tu noc ani zdaleka skvělý nebyl. Už si nepamatuji, zda to byla moje první hlídka, ale určitě to byla první hlídka v hodině duchů. Aby nás starší táborníci povzbudili, tvrdili, a ještě to patřičně zdůrazňovali, že se jedná o nejhorší hlídku. A právě hodina od půlnoci do jedné hodiny ráno byla hodinou duchů a strašidel.
Na večerním nástupu jsem vyfasoval s Polemikem hlídku od 23:00 hod. do 01:00 hod. Řekl bych, že ani dnes není Polemik o mnoho starší než já, pokud vůbec, ale byl zkušenější zálesák, protože měl za sebou již nějaké táborové mise. Asi tehdy ještě nebyl vedoucí družiny, ale byl určitě rádce nás zelenáčů. Takže i v mých očích byl svým způsobem zárukou bezpečného prožití hlídky. Ale to by prostě nebyl Polemik, kdo ten pocit bezpečnosti zlikvidoval.
Již budíček před jedenáctou noční hodinou byl prostě báječný. V letech, kdy děti spí nejraději do oběda vstávat chvilku poté, co jste usnuli, to je prostě labůžo. Do kuchyně, která byla naší hlídkovou centrálou, jsem se dostal spíše po paměti než díky zalepeným očím. Vše, včetně budíčku, probíhalo šeptem, abychom nevzbudili ty šťastné, kteří mohli nerušeně spát. Trochu studené vody do obličeje pomohlo procitnout. Přestože bylo léto, naše rozespalá těla se třásla chladem, tak jsme si pomohli několika polínky v peci a posadili se na štokrlata hned poblíž. Pro ty, co na Dynčáku nebyli, tak kuchyně zde byla přes léto přední stranou otevřená. Žádná uzavřená místnost.
Nevím, nepamatuji si, jestli tehdy existovaly pravidelné hlídkové pochůzky po táboře a pátrání po nebezpečí. Ale na této hlídce jsme nic takového neplánovali. Prostě jsme seděli u kamen a čekali, až uplynou dvě hodiny. A to byl ten nejhorší způsob, jak zpomalit plynutí času na téměř neúnosnou úroveň. Takže nezbývalo než ukrajovat minuty povídáním o čemkoliv. Když se blížila půlnoc, začal Polemik vykládat, že slyšel, že se někde v okrese pohybují těžcí kriminálníci, snad dokonce vrahové, kteří utekli z vězení. Tehdy se o takových věcech spíše neinformovalo, takže nebylo nic zvláštního, že oficiálně nikdo nic nevěděl a prostor pro fantazie a drby byl nekonečný.
Pak si Polemik přidal vyprávěním historek o případech přepadení, vloupání, násilí, zdivočelých psech nebo dokonce vlcích a medvědech. A toto všechno se úplnou náhodou odehrávalo ve Velkých Karlovicích a blízkém okolí, nejlépe blízko hranice se Slovenskem, tedy skoro na Dynčáku. To už jsem slyšel trávu růst, neživé věci ožívaly, stíny nabývaly podivně strašidelných kontur, vzduch houstl.
Jak byl Polemik nevyčerpatelnou studnicí informací, nakonec i jemu sklaplo, a tak jsme do hodiny duchů vstoupili mlčky. A teď to přišlo! Někde zvenčí se ozvalo krátké zamručení. Jak asi specifikovat slovo zvenčí, když jsme byli venku? Prostě někde mimo kuchyň. To, že zatrnulo i Polemikovi, nebylo vůbec uklidňující. Po chvíli se zvuky ozvaly znovu. Nyní spíše jako zakňučení s vrčením. Předešlé řeči o zdivočelých psech nebo vlcích zatoulaných ze Slovenska či dokonce medvědech, tomu nepřidaly. V těch letech (přelom 60., 70. let minulého století) by se spíše rovnalo zázraku, kdyby se v Karlovicích objevil vlk nebo medvěd. Oni se, díky nízkému počtu, moc neobjevovali blízko lidí ani na Slovensku, takže je nic nenutilo migrovat.
Prostě jsme se ani nehnuli, i když jsme se přemlouvali, že bychom měli vstát a posvítit do tmy. Strach nám z uší udělal nekvalitní radary a nám začalo připadat, že se kňučení a mrčení začíná pohybovat. To už jsme měli nahnáno oba dva. Navíc se blížila jedna hodina z půlnoci a my měli jít za chvíli vzbudit další hlídku. Takže co teď? Přece jen jsme nechtěli vzbudit hulákáním celý tábor, a i když stany dospělých zálesáků byly vlastně nejblíž kuchyni a jídelně, tak pro tuto chvíli byly nesmírně daleko.
Jedna hodina minula a my dva bychom klidně hlídkovali do rána. Ale zase si trhnout ostudu, to by bylo asi horší než si nechat dravcem ukousnout kus zadku. Tak jsme chtě nechtě vstali ze strnulého posedu a kráčeli k otevřenému průčelí kuchyně. Světla našich baterek poletovala všemi směry, až dokonale připomínala světlomety nad Londýnem při bitvě o Británii. Už jsme stáli na prahu, když se zamručení ozvalo docela blízko. Šlo to od tábořiště, tedy od stanů. To byl problém, protože právě tam jsme potřebovali jít. Po chvíli čekání se ozval docela hlasitý zvuk znovu a nám v té chvíli bylo naprosto jasné, kvůli čemu jsme takřka hodinu seděli jako sfingy bez pohnutí. Prostě Gumi chrápal!
S pravdivým základem a hromadou tvůrčí invence napsal Radomír Dolanský – Dolly